Ačkoli mu turnaj druhého kola Kooperativa NBL 1 on 1 Challenge skončil v Ostravě až kolem sedmé večer a ještě ho čekala cesta zpátky do Svitav, už druhý den ráno musel spěchat na další náročný trénink. Trenér Lukáš Pivoda tak úspěšnému postupujícímu Matěji Svobodovi žádné volno za zásluhy neudělil. A kdyby jen to!

„Už v pondělí před turnajem jsme měli dvou a půl hodinový trénink. Trenér mi ale věřil, že jsem natolik odolný, abych to všechno zvládl,“ usmíval se 23 letý křídelník, pro něhož to byla první větší zatěžkávací zkouška po dlouhých sedmi měsících od posledního zápasu NBL. A byť postoupil až za 5 minut 12 v posledním utkání s opavským Janem Švandrlíkem, může se už těšit na moravské finálové kolo.

Matěji, jaké to po půl roce mimo zápasové palubovky bylo? Zdálo se, že místy jste až trpěl, jak to bylo fyzicky náročné…
Byl to trochu šok. Jednak z pohledu fyzičky, aspoň pro mě určitě. Hned po prvním zápase jsem se cítil úplně vydýchaný, takže mě rozhodně poznamenalo, že jsem tak dlouho nehrál. A těžká byla i samotná hra – místy jsem byl nervózní a nevěděl, co si už s tím kolenem můžu dovolit. Byl to první velký test, co teď vydrží. Jsem rád, že to mám za sebou a věřím, že to bude jen lepší.

Koleno tedy vydrželo?
Ano, ale mám pocit, že jsem se z té pravé nohy, která byla operovaná, ani pořádně neodrazil. Podvědomě jsem se odrážel buď z obou, nebo z levé. To si snad ale časem taky sedne a ten blok z hlavy dostanu pryč.

Co ještě nefungovalo ideálně?
Celkově jsem se cítil ve hře jako by v křeči. Chybělo mi správné tempo, rytmus. Pohyby nebyly přirozené a musím si na to zase navyknout. Ve Svitavách jsme zatím trénovali bez kontaktu, jen dribling, zakončování a střelbu. Ten kontakt pro mě byl teď nejnáročnější – najednou tam byl obránce a chvílemi mi připadalo, že zmatkuju.

Nicméně střelbu jste už stihl nadřít slušně, protože vaše trefy zpoza oblouku po jednom dvou driblinzích vypadaly hodně jistě.
Tohle pro mě bylo nejjednodušší, protože jsem nemusel jít do žádného kontaktu. V některých situacích mi to docela vyhovovalo. Nastříleno mám teď z tréninků dost, a vlastně i když jsem ještě chodil o berlích, tak jsem si mohl střílet i sedící na židli. Je to tak jediné, co se mi podařilo celou dobu udržet. Na všem ostatním ještě musím pracovat.

V obou dosavadních kolech se dalo vidět, že řada hráčů dokáže individuálně a střelecky věci, které se od nich v zápasech buď nevídají, nebo jen velmi zřídka, což se hodně týká střelby hned z driblingu. Je v této soutěži prostor ukázat víc, co ve vás je?
To určitě je. Tady jsi sám za sebe, kdežto v zápasech máš kolem sebe čtyři spoluhráče a k tomu nějaký herní plán, akce a pokyny, kterých je třeba se držet. Na tyhle těžší střely přijde čas, většinou až když padá limit na útok, nebo nastane situace ke hře 1 na 1. V téhle soutěži jsi ale sám, nemůžeš to nikomu zkazit a hráči si věří, nebo zkoušejí věci, co mají natrénované, a všichni to můžou ukázat.

Je to tedy svým způsobem i větší zábava než v zápase?
(přemýšlí) Má to svoje plusy i minusy. Asi mě pořád víc baví hra pět na pět, ale i tohle je fajn.

Do jaké míry jste řešil taktiku na jednotlivé soupeře dopředu a radil jste se o ní i s trenéry?
Menší taktiku jsem s trenéry řešil. Bavil jsem se i se spoluhráči o tom, co kdo umí a co má za silné stránky. Trochu jsem se tedy chystal, ale jak přišel ten souboj a já byl po třiceti sekundách úplně zadýchaný, bylo po taktice, měl jsem černo před očima a už si jen přál, ať to skončí a já nějak vyhraju. Všechno jsem pak vymýšlel až v ten daný moment.

Prohrál jste s oběma dalšími postupujícími Farským (2-5) i Šmídem (4-5). v danou chvíli je nešlo přetlačit?
To zase ne, ale Radek Farský dával těžké střely a z dálky mu všechno vycházelo, a to celý turnaj. S tím se nedá nic dělat. A s Filipem jsme se dostali na 4-4, kdy už jsme toho oba měli fakt dost. Tam mohl vyhrát kdokoli a rozhodující útok vyšel jemu.

O postup jste si pak řekl až výhrou v posledním zápase s opavským Švandrlíkem (5-2), který prokazoval velmi dobrou formu a všestrannou hru. 
My to mezi zápasy celou dobu řešili, kdo má jakou bilanci, kolik potřebuje vyhrát, a u koho potřebujeme, aby prohrál. Já věděl, že k šanci na postup musím vyhrát, kdy bych pak měl lepší vzájemný zápas. A potom ještě záleželo na posledním utkání dne mezi Radkem Farským a Filipem Šmídem, kdy hrozila minitabulka tří s bilancí 3-2. Bylo to tedy všechno, nebo nic a já ještě odněkud vytáhl poslední zbytky sil. Jsem moc rád, že si v Ostravě zahraju i moravské finále.

Oč chytřejší do něj pojedete?
Věřím, že po dalších dvou týdnech budu mít zase o něco víc natrénováno, kondičně i herně. A podívám se na další základní kola i na to naše včerejší, abych se z některých chyb poučil.


Zdroj: NBL.cz